‘SIRTAKI POR LA LIBERTAD’, POEMA DE JOSÉ ANTONIO SANTANO DEDICADO AL PUEBLO GRIEGO. TRADUCCIONES DE ANGELIS DIMITRIS, MARIA DO SAMEIRO BARROSO Y VIOLETA BONCHEVA. ILUSTRACIONES DEL ABULENSE EMILIO SÁNCHEZ.

 

1 El poeta José Antonio SantanoEl poeta José Antonio Santano

 

 

Crear en Salamanca se complace en publicar el poema de José Antonio Santano (Baena, Córdoba, 1957). Es Graduado Social por la Universidad de Granada y Técnico Superior en Relaciones Industriales por la de Alcalá de Henares, así como Licenciado en Filología Hispánica por la Universidad de Almería. Autor de quince libros de poesía, narrativa y antología, ha sido Premio Internacional de Poesía “Barro” (1993.), Accésit Premio Internacional de Poesía “Rosalía de Castro” (1998), Finalista Premio Nacional de la Crítica y Premio Nacional de Poesía (2000), Premio Andalucía de la Crítica “Ópera Prima” de Narrativa (2005), XIV Premio Internazionale di Poesia e Letteratura “Nuove Lettere” (2009) y X Premio Internacional de poesía “Luis Feria” (2008). Ha dirigido la Revista Literaria de carácter mensual “Cuadernos de Caridemo”, de Almería, años 2003-2204 (24 números) y alterna la poesía con colaboraciones en revistas, prensa. Pertenece a las Juntas Directivas de la Asociación de Escritores y Críticos Literarios de Andalucía y de la Asociación Colegial de Escritores de España-Andalucía (ACE).

 

 

El poema ha sido traducido por los poetas Angelis Dimitros (griego), Maria do Sameiro Barroso (Portugués) y Violeta Boncheva (Búlagro).

 

 

 

2 UlisesUlises

 

 

 

SIRTAKI POR LA LIBERTAD

Al pueblo griego, ahora y siempre.

Suena la música…
Hacia la antigua Hélade la luz se vuelve
para avivar el fuego de la palabra
origen de los tiempos y la vida,
raíz de la razón, arco iris de sueños
en vuelo de palomas, alta torre o faro
en destellos de esperanza
siempre.
Que nunca nadie humille al hombre
nunca
y de sus manos solo siembre ofensas
y vejaciones, que nunca
pueda el hombre ser lobo para el hombre
ni amedrentar
siquiera con los gestos su dominio,
que nunca sea usura la bandera izada
al viento de este siglo que hostiga
el desamparo y la pobreza,
nunca
del humilde se reniegue.
Sea la música la voz de toda orfandad
en el mundo
dejad que los sonidos
cabalguen
hacia la luz del abrazo,
nunca en el abismo de la indiferencia,
en el silencio de la esclavitud
habitada por el miedo,
nunca en la sangre y la tortura,
en el dolor inagotable del exilio
y los destierros,
nunca más
nunca
en la xenófoba mirada
o en los muertos asesinados
sepultos
por los siglos de los siglos.
Ahora Zorba baila solo en la calle,
en su centro de universo único,
levanta
lentas y rituales las piernas,
poco a poco
alza los brazos,
gira levemente el cuerpo en ola
hasta la orilla,
mueve las manos
en cruz se balancean ligeras
como plumas, un paso hacia adelante
hacia atrás otro, ora a la izquierda
ora a la derecha, in crescendo
los sones de los buzukis y la guitarra,
los cuerpos que se buscan, las manos
que palmean, se agitan y rozan,
la calle rosas circulares, pétalos
entrelazados los cuerpos
que giran
y giran tal carrusel,
a un círculo
se uno otro, y otro, hasta la infinitud
del abrazo, de un solo cuerpo trenzado
que danza y danza
inagotable
que grita en su extinción: ¡Zorba!
y vuelve a ser estremecedor canto
en los hijos de la Hélade
contra el monstruo
de las tres cabezas -indolente Europa-
camino de la victoria
definitiva en Salamina,
por la libertad.
(Almería 3 julio 2015)

 

 

3 Regreso a ItacaRegreso a Itaca

 

 

 

AL GRIEGO POR ANGELIS DIMITRIS

Μετάφραση: Ούρσουλα Φωσκόλου
Στον ελληνικό λαό, τώρα και πάντα.

 
Ηχούν οι μουσικές…
Στρέφονται τα φώτα προς την αρχαία Ελλάδα
για να ζωντανέψουν τη φωτιά του λόγου
απαρχή των καιρών και της ζωής,
ρίζα της λογικής, ουράνιο τόξο των ονείρων
στο πέταγμα των περιστεριών, σε πύργους ψηλούς και φάρους
σε εκρήξεις ελπίδας
πάντοτε.
Ποτέ κανείς μην ταπεινώσει τον άνθρωπο
ποτέ
κι από τα χέρια του μη σπείρει ανομήματα
και αδικίες, ποτέ
μη γίνει ο άνθρωπος λύκος για τον άνθρωπο
μήτε να τρομοκρατεί
με πράξεις κυριαρχίας,
ποτέ μη γίνει τοκογλυφία η υψωμένη σημαία
στον άνεμο τούτου του αιώνα που σπέρνει
εγκατάλειψη και φτώχεια,
ποτέ
μην αποκηρυχθεί ο ταπεινός.
Ας είναι η μουσική φωνή κάθε ορφάνιας
στον κόσμο
αφήστε τους ήχους
ν’ αρμενίσουν
μέχρι το φως μιας αγκαλιάς,
ποτέ στην άβυσσο της αδιαφορίας,
στη σιωπή της σκλαβιάς
που κατοικείται από τον φόβο,
ποτέ στο αίμα και στα βάσανα,
στον αστείρευτο πόνο της εξορίας
και των διωγμών,
ποτέ πια
ποτέ
στο ξενόφοβο βλέμμα
ή στους νεκρούς που δολοφονήθηκαν
θαμμένοι
στους αιώνες των αιώνων.
Τώρα ο Ζορμπάς χορεύει μόνο στον δρόμο,
στο κέντρο του μοναδικού του σύμπαντος,
σηκώνει
αργά και τελετουργικά τα πόδια,
λίγο λίγο
υψώνει τους βραχίονες,
στρέφει ελαφρά το κορμί του σαν κύμα
ως την ακτή,
κουνά τα χέρια
σε σταυρό λικνίζονται ελαφρά
σαν φτερά, ένα βήμα κάνει εμπρός
άλλο ένα πίσω, αριστερά προσεύχεται
έπειτα δεξιά, σ’ ένα κρεσέντο
ήχοι από μπουζούκι και κιθάρα,
σώματα που ψάχνονται, χέρια
που χτυπιούνται, κουνιούνται κι αγγίζονται,
ο δρόμος ρόδα κυκλικά, πέταλα
πλεγμένα μεταξύ τους τα σώματα
που στροβιλίζονται
και στροβιλίζονται σαν καρουσέλ,
σε κύκλο
ενώνονται κι άλλοι, κι άλλοι ως το άπειρο
μιας αγκαλιάς, ενός μόνο σώματος πλεγμένου
που χορεύει και χορεύει
ακούραστο
που κραυγάζει ώσπου να εξοντωθεί: Ζορμπά!
Και γίνεται ξανά τραγούδι ανατριχιαστικό
των γιών της Ελλάδας
απέναντι στο τέρας
με τα τρία κεφάλια -άπονη Ευρώπη-
ο δρόμος για τη σίγουρη νίκη
περνά απ’ τη Σαλαμίνα,
για την ελευθερία.
(Αλμερία, 3 Ιουλίου 2015)

 

 

 

4 Creacion

AL PORTUGUÉS POR MARIA DO SAMEIRO BARROSO

 

 

SIRTAKI PELA LIBERDADE

Ao povo grego, agora e sempre.

A música ecoa …
A luz dirige-se para a Hélade antiga
para avivar o fogo da palavra
origem dos tempos e da vida,
raiz da razão, arco-íris de sonhos
em voo de pombas, alta torre ou farol
em sinais de esperança
sempre.
Que nunca nada humilhe o homem
nunca
e que as suas mãos jamais semeiem crimes
e humilhações, que nunca
o homem possa ser lobo do homem
nem ameaçar
sequer com gestos o seu domínio,
que a usura nunca seja a bandeira içada
ao vento deste século instigando
o desamparo e a pobreza,
que nunca
se renegue o humilde.
Que a música seja a voz de todos os órfãos
do mundo
deixai que os sons
cavalguem
até à luz do abraço,
jamais no abismo da indiferença,
no silêncio da escravidão
habitada pelo medo,
jamais o sangue e a tortura,
na dor interminável do exílio
e os desterros,
nunca mais
jamais
no olhar xenófobo
ou nos mortos assassinados
sepultados
através dos séculos.
Zorba dança agora sozinho na rua,
no seu centro de um universo único,
levanta
as pernas lentas e rituais,
pouco a pouco
eleva os braços,
gira levemente o corpo em onda
até à margem,
movimenta as mãos
balanceam ligeiras em cruz
como plumas, um passo à frente
outro atrás, ora à esquerda
ora à direita, em crescendo
os sons dos bouzoukis e a guitarra,
os corpos que se procuram, as mãos
que aplaudem, se agitam e se tocam,
a rua rosas circulares, pétalas
entrelaçadas nos corpos
que giram
giram como um carrossel
um círculo
une-se a outro, e mais outro, até à infinidade
do abraço, de um só corpo entrelaçado
que dança, dança
inesgotavelmente
gritando na sua extinção: Zorba!
e o seu canto volta a estremecer
os filhos da Hélade
contra o monstro
das três cabeças –indolente Europa
caminho da vitória,
definitiva em Salamina,
pela liberdade.

(Almeria 3 de Julho 2015)

 

 

5 HermesHermes

AL BÚLGARO POR VIOLETA BONCHEVA

 

СИРТАКИ ЗА СВОБОДА

На гръцкия народ – сега и винаги.

 

 

 

Звучи музиката…
Към античната Елада се завръща светлината,
за да разпали огъня на думите отново,
началото на всички времена и на живота,
корен на справедливостта,
дъга над сънищата
в полет на гълъби,
висока кула
в блясъка на надежда
винаги.
Никои никога да не унижава човека,
никога,
човекът за човека да не бъде звяр,
да не всява страх,
дори и само с жестове на превъзходство,

никога
да не се превръща в лихва
знамето на вятъра развяно
в този век,
който бичува бездомничеството и бедността,
никога
унижаваният да не става вероотстъпник.
Да бъде музика гласът на цялото сиротство
на света –
оставете звуците да препускат
към светлината на прегръдката,
никога към пропастта на безразличието,
в тишината на робството,
населено със страх,
никога в кръвта на мъчението,
в неизчерпаемата болка
на изгнанието
и заточението,
никога
в ксенофобния поглед
или между убитите мъртви,
погребани от векове за векове.
Сега Зорба танцува само на улицата,
в неговия единствен център на вселена-
повдига бавно и ритуално
нозете,
полека повдига ръцете,

върти се без усилия тялото,
като вълна към брега,
ръцете се движат,
на кръст балансират леки,
като пера –
една стъпка напред –
назад другата
или наляво в кресчендо,
звуците на бузукитата и на китарата,
телата, които се търсят,
ръцете, които се разклащат
и докосват –
улицата, кръгообразните рози,
венчелистчетата – преплетени тела,
които обикалят и обикалят
във въртележка, в кръг,
едно до друго
до безкрайността на прегръдката,
на само едно единствено тяло от всички тела,
което танцува и танцува,
без изтощение,
което вика от своето изчезване –
Зорба!
И отново се превръща
в страховито пеене
от синовете на Елада
срещу триглавото чудовище –
безразлична Европа,
път на славата,
определена в Саламина,
заради свободата.
ХОСЕ АНТОНИО САНТИНО
Испания, Алмерия, 3 юли, 2015г.
От испански – Виолета Бончева

6 PénduloPéndulo

 

3 comentarios
  • panayot parvanov
    julio 12, 2015

    Very good and successful translation! I enjoyed reading the poem

  • los mejores dibujos de amor para dibujar a lapiz
    marzo 25, 2017

    Ahora sí, comencemos con esta guía increíble para que poquito a poco seas un profesional de este arte y mejores considerablemente más tus técnicas, porque para ello se necesita paciencia y ganas de aprender.

  • Connor
    febrero 18, 2018

    La vida sin amor no se podría estimar vida.

Deja un comentario